Deathloop nutí vás přemýšlet. V prvních hodinách se hlavní hrdina, stejně jako my, opakovaně ptá "co?" a škrábe se vzadu na hlavě, neschopen pochopit, co se vůbec děje. Tajemný ostrov, časová smyčka a posměšný antagonista, v jehož rukou je hlavní zbraní vědění, proměňují toto dobrodružství v něco zcela jiného, co nám nabízely Dishonored nebo Prey, poslední skvělé hry od vynikajícího studia Lyon. A i když jsem z toho byl zpočátku rozrušený, protože jsem velkým fanouškem výše zmíněných her, rychle jsem se naučil ocenit Deathloop pro jeho odvážná a nekonvenční rozhodnutí a koncept, který proměňuje tuto zdánlivě klasickou střílečku z pohledu první osoby v něco skutečně jedinečného. Novinka je dnes venku, zkusme si tedy odpovědět na hlavní otázku: jde o nového vážného uchazeče o titul hry roku, nebo o okázalou verzi toho, co Arkane Studios dělá už deset let?
co to je
V průběhu této recenze se více než jednou zmíním o Dishonored, jedné z mých nejoblíbenějších sérií videoher. Podle mého názoru představují obě části franšízy standard stealth akce a zaslouží si vícenásobné přihrávky právě kvůli obrovské svobodě, kterou hráč dostává. A to je myšlenka „svobody“, které není vůbec dosaženo díky obrovské prázdnoty otevřený svět a možnost vybrat si styl hry, který je bližší, zůstává pro vývojáře důležitá, i když Deathloop má nová omezení. Už není možné volit pacifistický způsob řešení konfliktů – jde přece o akční film, nikoli o akční hru, kde nelze vůbec vzít do ruky zbraň. Když v něm ale strávíte pět minut, okamžitě poznáte výtvory francouzských vývojářů.
Jejich rukopis je rozpoznatelný díky tradičně úžasnému výtvarnému designu, smyslu pro styl a sandboxovému světu, který prakticky postrádá neviditelné stěny a umožňuje vám dostat se k cíli tuctem různých způsobů. Nejprve si ale řekněme, o co jde, protože i přes nadměrné množství upoutávek, které za poslední dva roky neprošly žádnou větší prezentací či herní výstavou, je velmi těžké pochopit, v čem spočívá podstata Deathloopu – byl asi to samé s smrt Vìtev.
Na povrchu je Deathloop konfrontací mezi antagonistou a protagonistou. Hráč ovládá Colta, vojáka, který se nějak zasekl v časové smyčce. Pokaždé po své smrti nebo na konci 24 hodin slyší stejný hlas – Julianin hlas. Na rozdíl od něj ví, co se děje. A pokud je pro něj smyčka jakýmsi kruhem pekla, který je třeba co nejdříve opustit, pak je to pro ni království, kde je vše zařízeno, jak se jí zlíbí. Ví, že se ji Colt pokusí zastavit, ale také to ví yak, protože tohle všechno už udělal a ne jednou. Zůstává na hráči, aby pochopil, jaké místo je tento Black Reef, kde hrdina uvízl a jak se to vůbec stalo. K tomu potřebuje zabít osm lidí („ideologů“), kteří vládnou různým regionům. Vypadá to jednoduše, ale nějak to tak není.
Tento vzorec "dostaňte se k padoucha a zabijte ho všemi nezbytnými prostředky" je opět převzat z Dishonored. Pokud ale oba díly série vedou lineární příběh a umožňují kdykoli ukládat, pak Deathloop nehraje podle pravidel: jeho struktura je úplně jiná. Vše je zde cyklické, ale na rozdíl od 12 Minutes, které vyšlo nedávno, čas není nepřítel, ale spíše naopak. Poté, co třikrát zemře nebo dokončí den, se Colt probudí na břehu beze zbraně, ale s vědomím, co se zase stane. Svět, který je mu neznámý, se začíná pomalu odvíjet a nepřátelé se stávají předvídatelnými. A s každou další „procházkou“ se tajemný Černý útes začíná odhalovat novým způsobem: každý z osmi antagonistů nachází nové odstíny a to, co se děje, přestává být jako narkotický sen.
Přečtěte si také: Recenze The Great Ace Attorney Chronicles – Dvě vynikající adventury se k nám konečně dostaly
Průběh hry
Studio Arkane pokračuje ve vývoji svého stealth akčního vzorce v této nové verzi. Colt je docela silný bojovník, schopný třikrát zemřít, než se vrátí na místo startu beze zbraně. Z upoutávek bylo těžké pochopit, jak přesně se Deathloop hraje, a naštěstí se ukázalo, že se hraje ve velmi "Dishonor stylu", s charakteristickou volností pohybu, parkourem na střechách budov a schopností vypořádat se s odpůrci několika způsoby. Jak jsem již řekl, mírová cesta neexistuje – zabíjení je nejen nevyhnutelné, ale je to jediný způsob, jak získat to, co chcete, tedy prolomit smyčku a osvobodit se.
Hráč si ale stále může zvolit způsob, jak cíle dosáhnout sám: můžete jít pokradmu, tiše kroutit krky protivníků nebo je úplně obejít, nebo můžete jít do otevřeného prostoru s využitím bohatého arzenálu zbraní. A je vskutku bohatý: od brokovnic, na které jsme zvyklí, nastřelovat hřebíky. Po cestě získá Colt také fantastické schopnosti přímo z univerza Dishonored. Ne, nevytahuji další srovnání s mou oblíbenou sérií – Deathloop jedno má doslova několik schopností z těchto her. Například teleport na krátké vzdálenosti nebo možnost spojit nepřátele do řetězu – zabij jednoho a všichni zemřou. Odkaz předchozích dílů je cítit všude a s Prey přišly například i věžičky, které lze rozbít a vzít s sebou. Staly se mou oblíbenou zbraní proti armádě nepřátel: když najdu věžičku, vždy ji nosím s sebou. Dobře umístěná věž dokáže vyčistit obrovskou oblast a dokonce se vypořádat s bossem. Jeden z mých chodců jednou havaroval poté, co neoficiálně shodil věž do moře, když šplhal po střechách. Tento případ stále zraňuje mé sebevědomí.
Přečtěte si také: Road 96 Review - Interaktivní road movie, kde píšete scénář
Zní to docela jednoduše, že? Další akční hra s trochou svobody. Vlastně vůbec ne, protože jsme moc neprobírali hlavní rys Deathloop – vlastně druhou část slova, smyčku. Ve hře není nic přímočarého. Za prvé, vševědoucí Juliana, která je připravena na poslední chvíli zasadit prase, proti Coltovi vždy něco chystá. Speedrunners zde také nemají co dělat, protože se nejedná pouze o stealth akci, ale o stealth akci s prvky puzzle. Colt se na každém kroku setkává se zavřenými dveřmi, které by se daly otevřít v jinou denní dobu, nebo u kterých se ještě nenaučil kód. Ještě trochu a Deathloop by se dal nazvat "Reference: The Game".
Nebudu zabíhat do všech zvratů a zápletek děje a odhalovat míru šílenství Deathloopu. Dovolte mi jen říci, že je zde mnoho překvapení, které budete chtít vidět na vlastní oči.
Když už jsme mluvili o zbraních, zbývá jen zmínit čipy - malé kousky kovu, které dávají postavě další schopnosti. Jo, to jsou stejné kostěné amulety z Dishonored s novým jménem. Lze je najít prozkoumáváním světa nebo zabíjením nepřátel. Ti nejsilnější za sebou nechávají bossy – je nemyslitelné je zabít a nevzít si kousek koláče. Poznají i Coltovy schopnosti: dvojitý skok, zvýšená rychlost střelby, teleport... to vše už jsme někde viděli. Čipy také po smrti mizí.
Síťová součást
A tak se zdá, že jsme probrali všechno... jen ne úplně. Ukázalo se, že Deathloop, již rozdělený, je obecně rozdělen na dvě části. Má hlavního hrdinu a antagonistu, a pokud hrajeme za Colta v singleplayerové verzi, tak za Julianu v multiplayeru. Ano, je zde prvek sítě a tento prvek je důležitý.
Pokud si stejně jako já chcete především užít příběh a hádanky, pak je pro vás singleplayerová část tou správnou cestou. V prvních pár hodinách však nebudete mít na výběr, ale po určité chvíli se otevře režim pro více hráčů. Zde se mění pravidla hry.
Ve hře za Colta si hráč může dovolit pomalu se pohybovat úrovní a plánovat své akce. Pokud hrajete za Julianu, tento mír už tam není, protože jejím cílem je najít a zabít Colta, kterého hraje jiná osoba. Jedná se o jakési přehodnocení online režimu Invasions od Watch Dogs, takže to nelze označit za XNUMX% originální nápad. Ale jsem rád jak za to, že je zpět, tak za to, že kluci z Ubisoft nesnažili se to patentovat, jak je v dnešní době zvykem.
Přečtěte si také: Ghost of Tsushima: Director's Cut Review – Nejkrásnější hra loňského roku se právě zlepšila
Můžete se tak dostat do pasáže každého hráče, který má status „online“. Úkol je jednoduchý: zatímco Juliana hráče loví, nemůže opustit úroveň. Může buď zabít Julianu, nebo rozbít anténu. No, Julianin úkol: najít Colta a zabít ho (obvykle třikrát), a nezemřít sama.
Přednostně nemusíte dlouho čekat: Colt k vám bude muset přijít, pokud na něj budete čekat u antény, a hlavní věcí je vidět ho dříve, než on uvidí vás. Pomůže k tomu jedinečná schopnost Juliany, která jí umožňuje převléci se za jakékoli NPC. Pokud ale Colt dokáže přežít až tři úmrtí, pak Julian ne, a proto se každý pokus proniknout do cizí hry ukáže jako vypjatý – a riskantní. Hráč má omezený čas na vytvoření akčního plánu a případně pasti na Colt tím, že obklíčí například anténu minami a věžičkami.
Za každý pokus zabít Colta můžete získat zkušenostní body, které vám odemknou nové zbraně, schopnosti a drobnosti. Obecně platí, že pokud chcete, můžete to brát vážně, jako se to stalo mně. Navíc můžete rušit jak náhodné lidi, tak nic netušící přátele, což je ještě zábavnější.
herci
I po shlédnutí trailerů jsem jen stěží pochopil, zda jde o multiplayerovou střílečku nebo příběhovou hru v duchu studia. A i když na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď, jedno lze říci s jistotou: historie zde hraje obrovskou roli a množství lore se objemem blíží předchozím výtvorům studia. Arkane Studios mě dokázalo zaujmout hned od začátku jak díky zajímavému konceptu, tak díky výbornému scénáři. Ano, prakticky neexistují žádná plátna, která by umožnila hrdinům mluvit filmovým způsobem, ale jsou zde četné dialogy a dokonce monology, díky nimž se oba herci blýskli v hlavní roli.
Hlavní roli připadl Jason I. Kelly. Nesnažte se na něj vzpomenout – jde o dosti málo známého herce (chlubit se může pouze rolí Cat Rocka v dodatku The Ancient Gods: Part Two k Věčná zkáza; v hlavní části mu namluvil Matthew Waterson) a Deathloop pro něj bude průlom. V mnoha ohledech, protože odvedl nesrovnatelnou práci a dal Coltovi jasný charakter od prvních řádků. Jeho verze hlavního hrdiny je sarkastická, vtipná a charismatická a velmi, velmi energická. Zhruba totéž lze říci o Oziomovi Okagovi, u nás známém z role Alyx v Half-Life: Alyx. Je vidět, že herci spolu v reálu dobře spolupracovali a tato jejich chemie je ve světě hry cítit.
Nefungovala ani hudba: stejně jako v Prey i zde slyšíme (a vidíme) spoustu ozvěn šedesátých let. Jazz, funk, rock – to vše se mísí do působivého mixu, který chcete poslouchat i samostatně. Jako vždy je chuť Arkane v plném pořádku.
Přečtěte si také: DOOM Eternal Review – The Complete Metal Apocalypse
Optimalizace
Je zajímavé, že Deathloop přichází na PS5 a PC, ale ne na Xbox - přestože je ve vlastnictví vydavatele Bethesda Microsoft. Ale co dělat, smlouva je smlouva. A studio se stále chlubí maximální zapnutou optimalizací PlayStation, což je podle ní nejlepší platforma pro novinku. S tím se nehádám: hraní je opravdu maximálně příjemné, především díky využití všech schopností ovladače DualSense. Jak se sluší a patří, žije si svůj život a dodává hře nový rozměr. Zapůsobí, jak to bylo in Ratchet a Clank? Ne. Mnohem příjemnější je ale s ním hrát.
Po technické stránce vypadá Deathloop velmi živě. Vzhledem k neodmyslitelné stylizaci studia o fotorealismu nemůže být ani řeč, ale pro novou generaci existují jiné triky. V první řadě si hráči PS5 mohou vybrat mezi třemi režimy zobrazení: nestabilních 60 fps s maximálním rozlišením (4K), stabilních 60 fps s dynamickým rozlišením a maximálním rozlišením s ray tracingem a 30 fps. Myslím, že většina zvolí stabilní snímkovou frekvenci pro maximální herní komfort. Samozřejmě bych chtěl trasování a 60 fps, ale to je bohužel vidět jen u her od Insomniac. Musíte však dát vývojářům čas: jejich vlastní studia s PS5 pracují už několik let a všichni ostatní si na to teprve zvykají. Pravda, ne v případě Arkane: vše nasvědčuje tomu, že po tomto vydání budou Francouzi říkat železo z Sony "orevoire".
Co se týče brouků a sýrovitosti, bez toho to také nebylo. Nic katastrofálního, i když poté, co jedna chyba způsobila zamrznutí hry hned na konci mé mise, jsem začal být značně nervózní: vzhledem k tomu, že se nemůžete zachránit, může jedna taková závada okamžitě smazat až hodinu postupu. To není hrozný scénář Návrat, ale stále nepříjemné. Obecně ale nemám co vytknout a vzhledem k tomu, že jsem hrál pre-release verzi, se dá vše odpustit.
Verdikt
Deathloop není snadné pochopit a není snadné vysvětlit, ale rozhodně stojí za to si to zahrát. Je to rozhodně jedno z největších vydání podzimu a hra, o které si budeme ještě dlouho povídat. Ano, čekal jsem něco jiného, ale byl jsem nakonec zklamán? V žádném případě.
