Zdá se, že spory o to, zda jsou videohry uměním či nikoli, již netrvají – řada mistrovských děl od předních světových studií je ukončila. Víme, čeho jsou schopni skutečně talentovaní vývojáři, nezatížení finančními nebo kreativními omezeními. Čas od času se však objeví nové produkty, které do starého rámce prostě nezapadají a jejichž ambice nás nutí přehodnotit definici toho, co jsou videohry.
Cesta nového stvoření Nezbedný pes uložit police bylo obtížné - příliš obtížné. Na cestě k vydání se duchovní dítě světově uznávaného studia potýkalo s logistickým peklem, které zdrželo jarní vydání, a masivním únikem spoilerů na síť – a následným hněvem fanoušků. Nikdy jsem se neozbrojil vidlemi a nepřipojil se ke křížové výpravě proti vývojářům, ale i já jsem měl své vlastní pochybnosti, že viceprezident Neil Druckmann měl ve svém rozhodnutí zahájit výrobu pokračování filmu pravdu. Last of Us - možná nejlepší videohra poslední generace.
Je toho hodně, o čem se dá mluvit, ale jediný způsob, jak správně ocenit hru, je hrát ji. Příjemnější experiment si naštěstí ani neumím představit.
Duchové minulosti
Dělat pokračování není vůbec tak jednoduché, jak se může zvenčí zdát, a pokud jde o tak slavné tituly, jako je The Last of Us, zdá se úkol zcela nereálný. Jak potěšit stávající armádu fanoušků bez obětování umělecké hodnoty? A dlouho to vypadalo (alespoň na papíře), že tragédiím se skutečně nelze vyhnout. Naughty Dog zmínil historii pomsty a koloběh násilí a všichni jsme málem vykulili oči: co, zase pomsta? Svět The Last of Us je tak zajímavý, ale rozhodli jste se vzít za základ tak zatuchlý příběh? V reakci na naše stížnosti vývojáři uvedli, že kontext je důležitý. A měli pravdu.
Od událostí prvního dílu tedy uplynulo 5 let. Ellie je už 19 let a není to vůbec ta sladká holka, která dělala Joelovi společnost. Žije ve městě Jackson a postupně se učí důvěřovat druhým lidem a dokonce s nimi vstupovat do vztahů. Ale ve světě po apokalypse čekají hrůzy na každém kroku a tragická událost donutí Ellie zapomenout na poklidný život a zvolit si cestu pomsty.
Upřímně bych rád zašel do detailů zápletky, ale... nemůžu. Jednoduše proto, že jedno slovo navíc může zkazit celý dojem. Jen podotýkám, že byste se neměli bát spoilerů, které už více než měsíc kolují internetem – jsou nejen nepřesné, ale ani neovlivňují požitek z hraní. Všechny pokusy o očernění hry skončily tak, že jsem ji ještě více respektoval. A pokaždé, když jsem byl připraven zakřičet "jo, já to věděl!", The Last of Us Part II mě postavil na mé místo dalším nečekaným dějovým zvratem. V určité chvíli jsem se nakonec vzdal možnosti předvídat myšlenkový běh scenáristů Neila Druckmanna a Hallie Grossové – výška jejich představivosti je pro mě prostě nedosažitelná.
Mohu lpět na zápletce The Last of Us Part II a nesouhlasně ji srovnávat s původní částí? Rozhodně. Při tvorbě svého magnum opusu (a nelze popřít, že novinka je nejambicióznějším a nejodvážnějším projektem Naughty Dog) zvolili vývojáři oblíbenou a mou nejméně oblíbenou výtvarnou techniku – rozvracení očekávání. To znamená, že se nejprve snažili hráče chytit a klamat jeho očekávání dějovými zvraty na každém rohu. Mnoho moderních režisérů a spisovatelů přemýšlí především o tom, jak překvapit, a přitom obětovat kvalitu příběhu. Jasným příkladem je snímek „Star Wars: Poslední z Jediů“, kde si režisér a scénárista Ryan Johnson až příliš potrpí na nepatřičnou komedii a přepisování již zavedených pravidel vesmíru. Johnson i Druckmann se tedy snažili překvapit, ale ten druhý toho dosáhl, aniž by ztratil respekt k prvnímu dílu.
The Last of Us a jeho pokračování můžete srovnávat dlouho, pečlivě zvažovat všechna pro a proti, ale nakonec vše záleží na osobním názoru každého. Navzdory podobnosti jsou tyto dvě hry velmi odlišné svou náladou, což se odráží jak v hlavních tématech (pokud je to v originále láska, tak v pokračování je ústředním příběhem nenávist), tak v pocitech, které hra vyvolává v hráčů. Chtělo se mi brečet, nadávat a mávat pohoršeně rukama. Cítil jsem se jak hlavní aktivní člověk, tak úplně bezmocný člověk. Bála jsem se dalšího dějového zvratu a nemohla jsem se ho dočkat.
Přečtěte si také: Recenze Clubhouse Games: 51 Worldwide Classics – Zabiják zasedací místnosti
Ano, pocity a emoce The Last of Us z hráčů umně ždímá. Naughty Dog dlouhodobě produkuje videohry na takové úrovni, že jsou přirovnávány k hollywoodským filmům, ale The Last of Us Part II se svou interaktivitou nezahálí a hodnotí ji výš. Inspirováno lekcemi Stín kolosu, studio si klade za cíl, aby se hráč přestal cítit jako pasivní účastník. Stejně jako tam, tak i zde veškerá odpovědnost za naše činy spočívá na našich bedrech. Stejně jako tam, ani zde nejsme hrdinové a zachránci – jsme jen lidé, kteří používají násilí k dosažení svých cílů a riskují, že při tom ztratí svou lidskost.
Práce Fumita Uedy zůstává mistrovským dílem, ale i nyní v nás málokterá hra dokázala vyvolat takové emoce – ne všechny se o to pokusily. Uvádět hráče do nepříjemné pozice, dělat mu starosti a pochybovat o sobě, není to, o co se většina herních vývojářů snaží. Naughty Dog se v nás ale nebojí vyvolávat rozporuplné emoce. Nepamatuji si, kdy ve mně hra vyvolala tolik emocí! V jednu chvíli cítím vztek a touhu po pomstě, v další vinu a dokonce i strach. Co budu muset dělat dál – budu mít dost sil? Občas jsem jen nesměle koukal na kontrolor a zoufale doufal, že moje účast nebude potřeba. The Last of Us Part II je hra, která je brutální, syrová a obtížná a díky skvělé grafice je zde násilí na rozdíl od násilí v jiných hrách. Je to příliš realistické a je to děsivé.
Myslím, že cítíte, že jsem tak rozervaný touhou zveřejňovat zde spoilery. Rozumíte mi: chci diskutovat o The Last of Us Part II, chci se o tom hádat. A jsem si jistý, že fanoušci budou debatovat o Elliiných činech a všech dějových zvratech celé roky, stejně jako dodnes odsuzují a diskutují o Joelových činech v prvním díle.
Postapokalyptický parkour
Zápletka je přesně to, co The Last of Us odlišuje, ale bez promyšlené hry se možná nedostanete ke konečným titulkům. A první díl byl velmi odlišný od série Uncharted: nebyla to akční hra, ale spíše survival, kde je zdrojů málo a každá kulka může být rozhodující. Také se ukázalo, že crafting je středobodem všeho. The Last of Us Part II pokračuje ve všech těchto myšlenkách a nesnaží se znovu objevit kolo. Budete se také prohrabávat opuštěnými domy a obchody a hledat materiály pro Molotovovy koktejly a lékovky. Miny a šípy můžete vyrobit kdekoli, ale vylepšení zbraní lze provádět pouze na speciálně určených místech.
Snad hlavním překvapením pro mnohé bude otevřenost The Last of Us Part II a její rozsah. Vývojáři se inspirovali svou předchozí hrou – přídavkem Uncharted: The Lost Legacy, od kterého Naughty Dog začal vážně experimentovat s kvazi otevřenými světy. Samotný Uncharted 4: A Thief's End ale nabídl překvapivou míru svobody pohybu a nyní je pokračování The Last of Us všechny překonalo. Ne, není zde žádný otevřený svět (a díky bohu, bude jich dost), ale nedochází k pocitu "souběhu" - všechny úrovně jsou objemné a vůbec ne stísněné. Mnoho her nabízí hráči obrovský prostor a nulovou motivaci je prozkoumat, ale v The Last of Us Part II jsem vždy toužil prozkoumat každý kout. Každá nová lokace (a není jich málo, opakuji naposledy) je šancí nejen stát se turistou, ale díky spoustě poznámek po ní se dozvědět i její historii (nejčastěji tragickou).
Nejen, že jsou všude schovaná „velikonoční vajíčka“ a suroviny, ale překvapivě zajímavé jsou i samotné lokace. Myslím, že jsem přepadl několik desítek bytů, domů, hotelů a obchodů a ani jednou jsem neviděl žádné opakovače. Každý z domů má svůj charakter a všude jsou cítit ozvěny života jejich bývalých obyvatel. Nevím o jiném studiu, které by tak úzkostlivě dbalo na modelování každého centimetru svého výtvoru.
Přečtěte si také: Více neznamená lépe. Je čas přestat ničit videohry otevřenými světy
V The Last of Us Part II se časy klidu a tichého rozjímání střídají s děsivými honičkami, vzrušenými přestřelkami a intenzivními hrami kočky a myši s nakaženými, jejichž řady byly doplněny novými magickými odrůdami. Jak jsem již zmínil, soubojový systém je většinou stejný, ale stal se mnohem dynamičtějším a rychlejším. Ellie není vůbec jako Joel – i když může porazit kohokoli, její předností je hbitost. Ellie se rychle pohybuje po mapě, vplíží se do úzkých mezer a vyhýbá se úderům, které by Joelovi byly jistě osudné.
Zvenčí se může zdát, že se až na pár kvalitních novinek nic nezměnilo, ale není tomu tak. Nepřátelé ve hře se stali chytřejšími – a rozmanitějšími. Některé frakce byly nahrazeny novými, z nichž každá měla své vlastní charakteristiky. Bojovníci Washingtonské fronty osvobození jsou dobře obsazeni a používají psy, kteří dokážou najít Ellie i v úkrytu, zatímco Serafité preferují stealth a šípy. No a zapomenout nelze ani na nakažené – jak ty již známé z prvního dílu, tak úplně nové. Sony chlubili se tím, že někdy by bylo dokonce možné obrátit nakažené a lidi proti sobě, ale ve skutečnosti je to možné jen velmi zřídka.
Silnou stránkou hry zůstává její uživatelské rozhraní: v menu se vůbec nemusíte zastavovat ani chodit daleko. Crafting probíhá přímo na místě, stisknutím dvou tlačítek a bez jakýchkoli pauz. To nejen že nezabírá hráči čas, ale také umožňuje neopustit herní svět ani na minutu. Někdo řekne, že je to maličkost, ale ve skutečnosti je to další způsob, jak se zbavit umělých rušivých vlivů a ještě více se ztotožnit s postavou.
Zajímavá je také přítomnost neviditelného „pulsního“ mechanismu jak u Elly, tak u všech jejích rivalek. V závislosti na situaci se dokážou rozzlobit, dokonce i bát a náš hlavní hrdina sám pociťuje celou hromadu emocí – od radosti a uspokojení z vyřešeného rébusu až po vztek a strach po těžkém zranění.
Pokud si někdo může stěžovat na příběh, tak souboje a samotná hratelnost jsou v rámci možností bezchybné. Animace je jako vždy špičková – opět v tomto ohledu je The Last of Us Part II prostě nejlepší v současné generaci. Vím, že s každým novým ohnivým přídomkem obětuji pověst nestranného kritika, ale patřím k těm, kteří nejraději chválí, než nadávají. A tady je co chválit: v této generaci jsem hrál několik stovek videoher a žádný z nich nechytlo mě tak, jako část II. Po vyzkoušení tolika her jsem si už myslel, že se proměňuji v cynika a postupně ztrácím zájem, ale ukázalo se, že skutečně vynikající dílo mě může vrátit do toho polozapomenutého dětského stavu.
Mimochodem hratelnost se mi v pokračování zdála jednodušší. Jen mě někdy hra znervózňovala - zpravidla jsem se poučil ze svých chyb a rychle se přizpůsobil novým situacím. Potíže mohou nastat pouze s orientací v prostoru: protože zde nejsou žádné značky, mnozí (no, ti, kteří nezahrnují příslušné rady - přečtěte si o tom v sekci „Hry přístupné všem“), se mohou ze zvyku ztratit. Nejsou zde (prakticky) žádné mapy, žádné směrovky ani kompasy – a to i přes opravdu objemný svět, ve kterém se můžete snadno ztratit.
Hry přístupné všem
V čem byl Naughty Dog vždy dobrý, je zpřístupnění her všem. Chytrý herní design nás navádí správným směrem bez jakýchkoli značek a minimap a v případě komplikací hra vždy nabídne nápovědu.
A také – co je velmi důležité – existuje obrovské množství všemožných nastavení obtížnosti a přístupnosti pro lidi se zrakovým či sluchovým postižením, stejně jako pro lidi, kteří jsou prostě citliví na prudké pohyby. Konečně si můžete plně přizpůsobit velikost a barvu písma, stejně jako všechny ostatní prvky uživatelského rozhraní. Můžete také libovolně měnit úroveň obtížnosti – aniž byste obětovali trofeje. Nezapomněli jsme ani na ty, které pumpují prudké pohyby, motion blur a další efekty, které se ve videohrách hojně využívají.
Pokud chcete, zmenšete vzdálenost k postavě nebo zcela zrušte chvění fotoaparátu. Pokud dobře nevidíte, můžete si libovolné místo na obrazovce zvětšit – nechybí ani možnost hlasovat o všem, co se děje. Opravdu oceňuji starost o Naughty Dog, protože mám přátele, kteří se museli vzdát mnoha her, protože byli příliš nemocní nebo příliš nepohodlní. V případě části II takové problémy nenastanou. A tento postoj k hráčům s různými schopnostmi by nás neměl překvapovat, ale měl by být standardní praxí.
A nakonec se budu muset (opravdu musím) pozastavit u pro mnohé důležitého bodu – zda je ve hře tzv. „propaganda SJW“. Neil Druckmann se netajil tím, že podporuje lidi s netradiční orientací a menšinami a že v jeho hrách je místo pro každého. Z tohoto důvodu mnozí naši spoluobčané, příliš znepokojení svou vlastní křehkou mužností, prohlásili pana Druckmanna za personu non grata. Existuje ještě jeden důvod: mnoho populárních IP trpělo nadměrnou politizací, včetně Doctor Who a Star Wars. A problém není v touze být inkluzivní, ale v neobratné implementaci. Naštěstí v tomto ohledu není Naughty Dog co vyčítat: jeho nový výtvor respektuje všechny orientace, vyznání, rasy a pohlaví a nesnaží se hráče vychovávat. Společnost, stejně jako předtím, vypráví příběh, ve kterém jsou docela odlišné silné postavy a nikdo není potlačován. Ano, dokonce i běloši.
Přečtěte si také: Recenze Resident Evil 3 – nejnevhodnější novinka?
Vrchol schopností PS4
Diskutovali jsme o narativních a herních složkách – zbývá jen dotknout se technického problému. Svého času byla The Last of Us nejpůsobivější hrou na již minulé PS3 a situace se opět opakuje u PS4. Rok 2020 bude pro super úspěšnou konzoli posledním rokem a Naughty Dog se z něj pokusil vyždímat veškerou šťávu. A povedlo se – je to bezpochyby nejkrásnější a nejpůsobivější hra na platformě.
Jak bylo uvedeno ve studiu, proprietární herní engine byl téměř kompletně přepsán a pro záznam pohybů herců byl použit zcela nový snímací systém. To umožnilo dosáhnout ohromujícího fotorealismu světa a velmi autentických emocí všech postav. Výkon jsem přitom nemusel obětovat kvůli krásným krajinám a dobře vyvinutým emocím obličeje – i přesto, že jsem hru hrál devět dní před jejím vydáním, nenarazil jsem na jediný bug. Snímková frekvence se nezeptala ani jednou! Tak skvělá optimalizace je silnou stránkou Naughty Dog, ale to neznamená, že by studio nemělo být ještě jednou pochváleno za své odhodlání vydat hotový produkt, který nevyžaduje záplaty prvního dne. Mimochodem, nebudete muset čekat na patch pro „New Game+“ nebo fotografický režim – vše je již na svém místě.
Narazil jsem na informaci, že novinka vážně testuje PS4, která z přepětí bzučí jako letadlo a dokonce se přehřívá, ale já sám jsem se nesetkal s žádnými problémy, a to i přesto, že hraji na základní konzoli zakoupené hned na začátku prodeje.
Nakonec poznamenám, že hra je kompletně rusifikovaná a v nastavení můžete nechat hlasy původních herců. Radím vám, abyste tak učinili, ostatně v hlavní roli jsou Ashley Johnson, Troy Baker, Laura Bailey a další uznávaní mistři hlasového herectví. A o soundtrack se opět postaral Gustavo Santaolaglia, který už pracoval na prvním dílu. Jeho tvorbu z roku 2013 stále považuji za jeden z nejlepších herních soundtracků všech dob, ale The Last of Us Part II mě v tomto ohledu trochu zklamal - zde mi přišel OST méně výrazný, s méně chytlavými melodiemi a více okolní prostředí
Verdikt
The Last of Us Part II je nejambicióznější a nejpůsobivější výtvor od mistrů z Naughty Dog, kteří nám ukázali úplně jinou Ellie. Jedná se o krásný, tragický a děsivý příběh o všepohlcující posedlosti, vyprávěný hlasy elitních herců, zobrazený pomocí pokročilé technologie a oživený osvědčenou hratelností. Neexistuje nic takového jako dokonalá videohra, ale někdy existují hry, které se tomu přiblíží.
